Stručný životopis prof. Djerassiho

            Carl Djerassi se narodil v roce 1923 ve Vídni, ale až ve Spojených státech vystudoval chemii. Vědeckou kariéru zahájil v americké pobočce firmy CIBA, po několika letech pokračoval jako ředitel výzkumu ve firmě SYNTEX, která dlouhá léta symbolizovala světový pokrok ve výzkumu i výrobě steroidních hormonů. Jeho další akademická kariéra pokračovala profesurou na Stanfordské universitě v Kalifornii, kde vedle vědecké a pedagogické práce dokázal sepsat víc než 1200 původních vědeckých prací a sedm monografií o chemii přírodních látek. Kdykoliv se tehdy ve vědě objevila nová technika, ujal se pionýrské role badatele, který objevoval možnosti té které metodiky pro řešení jednotlivých problémů strukturní analýzy. I po mnoha desítkách let jeho knihy o fyzikálně-chemických metodách v organické analýze stále ještě slouží studentům chemie, jeho kniha o steroidních reakcích je stále ještě užitečnou monografií, kde synthetici hledají vhodné příklady.

Za svůj plodný vědecký život nasbíral profesor Djerassi řadu čestných doktorátů a prestižních medailí. Jako jeden z mála amerických vědců je nositelem dvou národních cen, a to jak za vědu, což bylo za syntézu prvního steroidního antikoncepčního prostředku („National Medal of Science“, 1973), tak i za technologii, jmenovitě za nový přístup k problematice použití insekticid („National Medal of Technology“, 1991). Je pravdou, že v trysku dějin již některá ocenění po letech ztrácejí lesk: kdo dnes najde odkaz na to, že v anketě časopisu Time byl kdysi jmenován mezi 30 osobnostmi minulého tisíciletí?

Osobnost profesora Djerassiho je opravdu universální: vedle čisté vědy a aplikované vědy byl i chladnokrevným podnikatelem (např. byl spoluzakladatelem firmy ZOECON, která později splynula s firmou NOVARTIS), ale i citlivým umělcem: básně, krátké povídky publikoval literárních magazínech už od svých 43 let. Postupně vyšlo pět jeho novel („Kantorovo dilema“, “Bourbakiho gambit“, “Zesnulý Marx“, “Menachemovo sémě“ a „NO“), dvě autobiografie („Mohou za to steroidy“, „Pilulka, trpasličí šimpanzi a Degasův Kůň“) i kniha básní („Hodiny, které běží pozpátku“).

            Djerassiho vztah k umění se projevuje i mecenášstvím: v kalifornské Woodside založil v roce 1982 uměleckou kolonii („Djerassi Resident Artist Program“), kde mohlo okolo sedmdesáti výtvarníků, spisovatelů a muzikantů žít a tvořit celý rok. Touto „dobříší“ už prošlo 1800 umělců.

Skutečnou Djerassiho vášní se stalo drama a jeho oblíbeným tématem je věda. Jeho první dramatické dílo je „An Immaculate Misconception“, název je těžko přeložitelnou slovní hříčkou. Hra o umělé inseminaci a morálních aspektech s ní spojených měla premiéru v roce 1997 na festivalu v Edinburghu a od té doby byla přeložena do 11 jazyků a inscenována ve Spojených státech, Evropě a Asii. Její rozhlasová verse měla premiéru na BBC v roce 2000, pak putovala Evropou.  Na stanici Vltava byla provedena pod názvem „Neposkvrnění“ v roce 2006.

Svou druhou hru „Kyslík“ napsal Djerassi spolu s nositelem Nobelovy ceny - Roaldem Hoffmannem právě o Nobelově ceně za objev kyslíku. Po několika staletích se zdá problém nedůležitý, ale je stejně aktuální jako dřív, vždyť stále přetrvává touha být první. Hra měla premiéru v San Diegu v roce 2001, kdy nastoupila cestu po světě. Kromě tradičních evropských a amerických velkoměst se hrála opět i v Japonsku, ale i na Novém Zélandu a v Korei. Její rozhlasová podoba byla současně uváděna BBC i německou televizí při stém výročí založení Nobelovy nadace.

Třetí Djerassiho hra - „Kalkul“ - pojednává o desetiletí trvajícím soupeření o prioritu mezi Isákem Newtonem a jeho současníkem v Německu - Gottfriedem Leibnitzem. Podstata jejich sporu je aktuální i dnes: kdo je první, ten kdo první formuluje koncept, nebo ten kdo ho první publikuje? Hra měla premiéru v San Francisku v roce 2003, skoro současně se objevila na knižních pultech jako román, o něco později i jako opera: hudbu složil Werner Schulze a premiéru měla v roce 2005 v Curychu („Zurich Opera Studiobühne“).

Djerassiho čtvrtá hra „Ego neboli Tři na pohovce“ opouští vědeckou tématiku. Jejím hrdinou je slávou trochu unavený spisovatel, který stále pochybuje o skutečné hodnotě svého díla a chce se o ní přesvědčit pokusem, v němž svůj poslední román vydává za dílo neznámého autora, který se nemůže opírat o tradiční podporu svých fanoušků. Hra měla premiéru v roce 2003 v Edinburgu, její rozhlasová verse o rok později v německém rozhlase.

Tématem páté Djerassiho hry - „Omyl“ - je otázka pravdy ve světě umění a vědy: profesor chemie a slavný znalec umění tu diskutují,  zda např. krásná socha, původně považovaná za antické dílo, je méně krásná, když se zjistí, že pochází ze 16. století. Opravdu určuje hodnotu uměleckého díla především autorova prestiž? Po divadelní premiéře v Londýně (2005), následovala premiéra rozhlasová v Německu, a pak další představení ve světě.

Poslední, šestou Djerassiho hrou je „Tabú“, která byla poprvé uvedena v New Yorku v roce 2008. Navazuje na jeho první hru, „Neposkvrnění“, tentokrát už ale nejde o technický problém umělého oplodnění a jeho důsledky, ale o sociální a kulturní změny, k nimž dochází v důsledku technického pokroku.

            Djerassi stále experimentuje s formou presentace: všechny hry nakonec najdou svůj ekvivalent v knižní podobě, novátorský byl jeho nápad uvádět střídavě dvě verse jedné a téže zápletky: v druhé versi Neposkvrněných (v češtině nazvána „Petr a Pavel“)  byla oplodněna vajíčka čtyři a narodili se dva kluci s dalšími komplikacemi pro rodiče. Občas své téma zpracuje i pro potřeby výuky, to když se studenti s vědeckou novinkou seznamují formou školního představení: např. jedna jeho hra se nazývá NO, což neznamená negaci, ale vzorec kysličníku dusnatého, látky, kterou v roce 1992 časopis Science označil za „molekulu roku“. Jeho zatím poslední dílo jsou „Čtyři Židé na Parnasu“ (2006), fiktivní diskuse o smyslu života, která se mezi čtyřmi slavnými osobnostmi odehrává na onom světě. V několika představeních tohoto „scénického čtení“ autor sám hrál roli německého literáta Waltra Benjamina. 

Djerassiho posedlost uměním byla kdysi překvapením pro ty, kdo ho znali jako vědce. Dnes už o jeho příslušnosti k cechu kumštýřů nikdo nepochybuje, proto nás už také dnes nepřekvapí další Djerassiho hobby: sběratelství uměleckých děl. Djerassi shromáždil velkou část tvorby švýcarského umělce a teoretika Paula Klee, jeho sbírka byla vystavena v mnoha galeriích světa. Teď je jedna část umístěna v Museu moderního umění v San Francisku, druhá ve vídeňské Albertině. Jiní sběratelé – filatelisté – mohou Djerassiho tvář vidět na jedné rakouské známce, kterou Rakouský poštovní úřad vydal k jeho osmdesátinám v roce 2003. Na originálním aršíku (http://www.djerassi.com/stamp/index.html) je zobrazena i obecná struktura jeho milovaných steroidů.